dívky a jejich přátelství

6. května 2018 v 22:09 | Aite |  Noční žvásty.
Moje nejlepší kamarádka

Když mi bylo patnáct, měla jsem okolo sebe spoutu slečen, o kterých jsem si myslela, že jsou to pravé kamarádky. Vídala jsem se s nima každý den, protože jsem s nima většinou chodilo do jedné třídy nebo alespoň na stejnou základku. Bavily jsme se o všem, vtipkovaly a málo kdy se urážely. Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem něco podobného od té doby poznala.

Naše cesty se rozešly, když jsme přešly na střední školy. Přátelství se rozpadla a přišla nová. Později jsem si uvědomila že ani tato přátelství nebyla taková, jaká by doopravdy měla být. A teď, po čtyřech letech, co jsem navštěvovala střední školu, jsem si uvědomila, že si vlastně vůbec nejsem jistá, zda opravdové přátelství mám. Kdo je mým pravým přítelem?

Okolo sebe mám spoustu slečen, kterým jsem dřív věřila celým svým srdcem, některým víc, některým míň. Vzhlížela jsem k nim a viděla jsem se v nich, chtěla jsem být jako ony. Fascinoval mě jejich život i jejich chování, myslela jsem si, že ony jsou přesně ty dívky, které ke svému životu potřebuji, a se kterými se chci bavit. Měnila jsem se podle nich, protože jsem si myslela, že je to jediný způsob, jak se stát stejně skvělou holkou.

Teď, o tři roky později, si uvědomuji, že všechny představy, které jsem v té době měla, byly povrní a lživé. Najednou v těch dívkách vidím stejně vyděšené duše, kterou jsem bývala já sama. Žádnou originalitu, nic, co by mě mělo nějakým způsobem více fascinovat. Všechny jsme stejné. Všechny touží po stejných věcech, jako je láska, respekt, přátelství a zájem.

Už nechci být jako ony. Chci být sama sebou. Upřímná. Nechci si na nic hrát. Mějte mě rádi nebo ne, nechci mít okolo sebe přetvářku, jen abych zapadla a měl mě každý rád. K čemu?

Přidám k tomu fakt, že všechna ta přátelství, která jsem měla, mě zklamala. Asi je to normální, protože nikdo z nás není dokonalý a každý máme něco, co je špatné, co otravuje druhým život. Ovšem to, co nikdy v životě nedokážu přijmout a odpustit, je pomluva, lež a sebelítost. Tyhle tři věci nesnáším ze všeho nejvíc a osobně bych je nikdy nevyužila vůči někomu jinému.

Není pomluva jako pomluva. Pokud někdo nadává na dalšího člověka, protože se mu nelíbí jeho chování, je to samozřejmě špatné, protože by to měl říct především té osobě, ale není to pomluva, alespoň ne pro mě. Pokud o vás někdo hovoří za vašemi zády o věcech, které se nestaly či které si překrucuje podle svého, není to přítel ani nepřítel, je to zbabělec.

A právě zbabělce okolo sebe mám. Určitě mě spousta z vás chápe, když vám řeknu, že k takového člověku cítím odpor. Můžete se snažit sebevíc, ale nikdy mu neodpustíte, že o vás roznášel pomluvy. Nikdy se nezbavíte dojmu, že na vás žárlí a nikdy, NIKDY, mu nezačnete znovu věřit, i kdybyste chtěli. Ani nechtějte, nevyplácí se to.

O čem ale tenhle článek vlastně je nebo má být?

Nedávno jsem se bavila se svojí starší sestrou, kdy jsem jí říkala o lidech, kterým nevěřím. Zjistila jsem, že ona to měla na střední škole úplně stejně, a že dnes se baví pouze s jednou slečnou. I tak ale nemá pravou kamarádku.

Říkala jsem jí, že sním o přátelství, které můžeme vídat v amerických filmech. Holky si ze sebe utahují, neuráží se. Mají tajemství, které se prostě neřeší s ostatními lidmi. Jedna na druhou nežárlí a podporují se ve všem, upřímně a s láskou.

A to přesně ani jedna nemáme, a hrozně moc si to přejeme. Proto se ptám, spíš já vás, je vůbec možné, aby byly holky opravdové kamarádky? Bez přetvářky, žárlivosti a pokrytectví? Poznali jste někdy kamarádku, která vám nezáviděla vaší postavu, vzhled nebo cokoliv jiného? Nebo kamarádku, která se do vás nenavážela pokaždé, když vám to sluší, protože se cítí špatně? Já totiž ne. Vždycky se stalo něco, co mi tuhle představu o přátelství zničilo. Takže se teď držím dál, nepouštím si nikoho k tělu víc, než je třeba. A svá tajemství radši povím svému příteli, o kterém vím, že to se mnou vždycky myslí dobře. A pokud zrovna není se mnou, svěřím se svým klučičím kamarádům, kteří nikdy nežárlí, nýbrž oslavují s vámi.

Poslední, co bych k tomu chtěla dodat, je, že jsem nikdy v životě nikoho neprávem nepomluvila a nikdy jsem si na nikom neléčila svoje komlexy. Moje svědomí je čistý. A co vaše?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama