Květen 2018

poprvé

9. května 2018 v 18:06 | Aite |  Momenty
Je večer. Dneska máš přijít poprvé ke mně domů a přespat u mě. Už mi není sedmnáct, abych se bála, že to bude bolet. Přesto jsem nervozní, můj první a taky dosud poslední vztah skončil skoro před rokem. Nikdy předtím jsem s nikým jiným nebyla, takže mě napadají klasické otázky, které napadají snad každou dívku, když se má poprvé intimně sblížit se svým protějškem. Však to všichni známe.

Kupuji víno, protože díky němu se snad dokáži alespoň trochu uvolnit a nebudu tak nervózní.

Máš ke mně přijít okolo sedmé večer, rodiče nejsou doma. Jenže ty budeš mít zpoždění. Tvůj nejlepší kamarád se rozchází s holkou, takže potřebuje pravého kamaráda. Chápu to, nezlobím se, ale to čekání mě ničí. Pozvu si k sobě tedy kamarádku, která to sice ještě neví, ale jejím hlavním úkolem je rozptýlit mě, protože samotné víno to nesvede.

Sedíme spolu doma, nevím, jestli to štěstí a vzrušení, pramení z vína nebo z očekávání. Směju se všemu, co řekne, protože jsem nervózní tak, jako jsem nebyla ani u mého prvního sexu.
Když konečně dorazíš, klepu se snad ještě víc, ale už vím, že je to kvůli tobě. Usmívám se od ucha k uchu, takový to klasický natěšení malý holky, když čeká na dárek, který si bude moc rozbalit - hahah trochu dvojsmyslů neuškodí.

Všichni se přesouváme na balkón, kde si společně povídáme. Dneska jsi se seznámil s mojí kamarádkou poprvé, což je důležitý okamžik v mém životě. Strachuji se, abyste si rozumněli, protože žádná holka nechce od své kamarádky poslouchat, že to není kluk pro ni. Později zjišťuji, že zbožňuje.
Na balkóně kouříme a smějeme se věcem, který by mi normálně ani nepřišly vtípný. Teď to ale nevadí, všechno to nadšení potřebuje ven.

Ocitáme se tam sami, chvilku si povídáme, oba dva jsme opilí. Ty si zapíjel žal kamaráda, já svojí nervozitu. Chci zajít zpátky do bytu, ale ty mě chytáš za ruku a přitahuješ si mě k sobě. Pevně mě obejmeš, takže můžu cítít alkohol. Nakloníš se k mému uchu a jednoduše, jako kdyby ani o nic nešlo, vyslovíš: "Já tě miluju." Jen tak, po měsíci vídání. Vyděsí mě to. Nevím, jak mám reagovat. Tahle věta je pro mě natolik posvátná, že ji nechci vyslovit jen tak, opilá. Proto se usměji a dám ti pusu. Dneska není ten den, kdy ti otevřu své srdce. Na to si budeš muset ještě počkat. Dočkáš se.

V bytě se ocitneme sami. Jsem ve svém pokoji, sedám si na postel. Ty si stále v obýváku a piješ víno. Ne to moje, ale svoje, co si přinesl spíš sobě než mně na kuráž. Je to tak komický. Mám pocit, že jsi ještě víc nervózní, než jsem já. Ale to nevadí, je to krásný. Vážím si toho, jen mi tím dokazuješ lásku, kterou ke mně cítíš. Začnu se tlumeně smát a poprosím tě, ať jdeš ke mně. Ty se ke mně pomalu doplížiš a sedáš si vedle mě. Políbím tě. Upřímně, s láskou. Ty mi to opětuješ.

Jdeme si lehnout, lehám si vedle tebe a zhasínám. Začneme se líbat. Najednou všechna nervozita, kterou jsem předtím pociťovala, je pryč. Jsem náruživá tak moc, až mě to samotnou překvapuje. Řekla bych ale, že ten víc překvapený jsi ty. Sotva se mě dotkneš.
Najednou je pro mě všechno tak přirozený. Myslím s tebou. Jako kdyby to nebylo nic, co by pro nás bylo poprvé. Jako kdybych přesně věděla, co mám dělat. Bylo to poprvé, co jsem takový pocit měla. Od té doby ho s tebou mám pokaždé.

Rozepínám ti pásek a líbám tě na čele. Něžně. Chci abys v tom co dělám viděl, co zatím nedokážu říct slovy. Užívám si každý tvůj pohyb a každý tvůj dotek. Nepřestávej.

Přestaneš. Po krátké chvilce. Jsem zmatená, nejsem si jisté, co se děje. Pak mi to nejde. Nejde o to, že by se ti to nelíbilo, spíš naopak. Hrozně jsi se styděl, ale to já taky. Trapnější okamžik jsme spolu do té doby nezažili. Uklidňuji tě, že je to v pořádku, ale vidím, že jsi z toho celý rozpačitý a smutný. V tu chvíli tě mám ještě radši. Není krásnější, upřímnější a přirozenější způsob, jak ženě ukázat, co k ní cítíte.
Nakonec usínáme. Spolu. V objetí.

Naše první splynutí, duševní.

Na první, opravdový sex si musíme počkat.
Nevadí.
V tento den šlo o něco silnějšího, hlubšího. Jeden druhému jsme dokázali, že to myslíme vážně a máme se rádi.

Zcela upřímně a jasně.

Vaše Aite

momenty

7. května 2018 v 16:22 | Aite |  Téma týdne
Hladím ho po tváři, když spí. Potichu oddychuje. Něco hezkého se mu zdá. Políbím ho na tvář, protože se nemůžu ubránit lásce, kterou k němu cítím. Protáhne se a přitáhne si mě k sobě. Musím se usmát a dát mu další a další pusu. Dlaň mu položím k uchu a drbu ho ve vlasech. I v té tmě vidím, že se ze spaní usmívá. Ten jeho úsměv, vždycky upřímný, plný naivity a spokojenosti. Mám chuť ho líbat ještě víc, vždycky, když se na mě usměje, mám chuť ho líbat. Nakloním se k němu blíž a pomalu ho pusinkuji na ucho, čelo, nos, tvář a rty. Přitulím se k němu ještě víc, protože i když spí, chci mu být na blízku.
Miluju jeho teplo.
Po nějaké chvilce se začne hýbat, pouští mě a snaží se dostat z mého sevření. Převrací se na druhou stranu. Jeho úsměv mizí a spíše se ospale vzteká. Musím se smát, ale má smůlu. Přitulím se k němu znovu a znovu, dokud to nevzdá a neusne hlubokým spánkem. Já se pořád usmívám. Je mi krásně. Usínám.

...

Další Vánoce, celá rodina pohromadě. Nic není dokonalé, přestože jsou Vánoce. Žádný americký film nebo tak. Prostě jsme to my, naše rodina, ať už dokonalá nebo absolutní opak, je to rodina, která je moje. Táta smaží kapra, já se se sestrou upravuji v pokoji. Vánoce jsou snad jediný den, kdy doma vypadáme "k světu". Nenosíme staré tepláky, vlasy zamotané v drdolech a bílé, dospívající tváře jsou zakryty vrstvou make-upu. Máma je v koupelně, také se chystá. Zastaví se u táty, na něco si stěžuje. Tatá se zas cítí dotčeně, tak se urazí. Klasika. I na Vánoce.
Když je připravené jídlo, máma všechno hezky naaranžuje na stůl. Všichni si společně sedáme k vánočnímu stolu. Táta, máma, sestra, já i brácha. Společně. Pro mě již devatenáct let. Začneme si nandavat jídlo, rozlíváme víno. Všichni se snaží být tak nějak milejší, jiní, než jsme normálně. Protože jsou Vánoce. Nemám ráda tuhle přetvářku, tak jsem nepříjemná jako celý rok.
Všichni pomalu jíme, posloucháme vánoční koledy, řekla bych, že jsou to takové ty klasické české Vánoce. Dojíme, zazvoní zvoneček. Všichni jdeme do obývacího pokoje. Pod stromečkem jsou dárky, které si všichni navzájem rozneseme. Ne nadarmo se říká, že je hezčí dárky dávat než-li dostávat, když člověk trochu dospěje, pochopí to.
Deset hodin, začínají Pelíšky. Miluju ten film. Všichni si sedneme na gauč, konečně jsme všichni tiše, smějeme se filmu a hláškám, které slyšíme po xté. Mně to ale nevadí, konečně necítím žádnou přetvářku. Tohle je moje rodina. A já ji miluju, přes všechno špatné, ji miluju.

...

Už pět dní mám zpoždění. Tlučí mi srdce, protože si musím udělat těhotenský test. Od té doby, co jsem musela přestat brát prášky, ze zdravotních důvodů, se strachuji snad každý měsíc. Na záchodě se mi klepou ruce, je mi nevolno. S přítelem jsme sice tolikrát mluvili o tom, že by se něco podobného mohlo stát a shodli jsme se, že bychom to zvládli, ale znáte to, jenom řeči do prázdna.
Vytahuji těhotenský test, počůrám ho a čekám. Nastavuji si na mobilu odpočet, sedám si na prkénko a držím ruce v pěst. Představuji se, že bych byla doopravdy těhotná, co bych dělala? Maturitu bych snad ještě zvládla, potom bych si našla práci, na vysokou se mi stejně moc nechtělo. Bydlet bychom mohli u přítele, vždyť on by nás miloval oba, tak moc, jako se miluje my dva. Byla by to vlastně strašná krása, zařídit ten volný pokoj, vymalovat, koupit postýlku. Bože, jak já bych chtěla kupovat všechny ty dětské oblečky a botičky. Pomalu si začínám vybírat dětské hračky na internetu. Zazvoní mobil. Chvilka pravdy. Nejsem těhotná. Nevadí. Cítím se pořád skvěle, jako jsem se cítila před malou chvílí, než skončil odpočet. Spokojeně. Kdybych byla těhotná, ničeho bych nelitovala. A přestože nejsem těhotná, ničeho nelituji, protože pokud někdy v budoucnu neplánovaně budu, nebudu litovat.

...

Je léto, něco okolo pěti hodin odpoledne. Konečně už není to příšerný horko, kdy se nemůžete ani pojít po dvorku, aniž byste se zadýchali jako po hodinovém běhu. V ovzduší je již cítí příjemný nádech blížícího se večera, ptáci zpívají, kočky vylézají ze studené stodoly a vyhřívají se na rozpáleném betonu. Zahradu už začíná pomalu zakrývat stín ze stromů a mraků.
Lehám si do lehátka, které je umístěno uprostřed zahrady. Jsem na ní sama, rozhlížím se okolo sebe. Všude vidím krásné modré nebe nebo jen pár obláčků. Mezi stromy lítají ptáci, větve se pomalu ohýbají a tančí s mírným vánkem. Cítím ho i na své kůži, lehce mě hladí. Zavřu oči, usmívám se. Cítím se blaženě a spokojeně. Pohupuji se v lehátku a nepřestávám se usmívat. Zaposlouchám se do zpěvu ptáků a šumění stromů. Nemůžu se od toho zpěvu odtrhnout, strašně mi imponuje. Poslouchám dál.
"To je hrdlička," slyším hlas babičky za sebou. Otevřu oči a otočím se na ní. Usmívá se. "To zpívá hrdlička," říká přívětivě. Usměji se na ní. Znovu zavřu oči. Hrdlička, opakuji si. Cítím se blaženě.
Od té doby, když se procházím a slyším hrdličku, si vzpomenu na tuhle chvíli. Pak se usměji.

...

Štěstí. Žij každou chvílí.

Vaše Aite

dívky a jejich přátelství

6. května 2018 v 22:09 | Aite |  Noční žvásty.
Moje nejlepší kamarádka

Když mi bylo patnáct, měla jsem okolo sebe spoutu slečen, o kterých jsem si myslela, že jsou to pravé kamarádky. Vídala jsem se s nima každý den, protože jsem s nima většinou chodilo do jedné třídy nebo alespoň na stejnou základku. Bavily jsme se o všem, vtipkovaly a málo kdy se urážely. Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistá, jestli jsem něco podobného od té doby poznala.

Naše cesty se rozešly, když jsme přešly na střední školy. Přátelství se rozpadla a přišla nová. Později jsem si uvědomila že ani tato přátelství nebyla taková, jaká by doopravdy měla být. A teď, po čtyřech letech, co jsem navštěvovala střední školu, jsem si uvědomila, že si vlastně vůbec nejsem jistá, zda opravdové přátelství mám. Kdo je mým pravým přítelem?

Okolo sebe mám spoustu slečen, kterým jsem dřív věřila celým svým srdcem, některým víc, některým míň. Vzhlížela jsem k nim a viděla jsem se v nich, chtěla jsem být jako ony. Fascinoval mě jejich život i jejich chování, myslela jsem si, že ony jsou přesně ty dívky, které ke svému životu potřebuji, a se kterými se chci bavit. Měnila jsem se podle nich, protože jsem si myslela, že je to jediný způsob, jak se stát stejně skvělou holkou.

Teď, o tři roky později, si uvědomuji, že všechny představy, které jsem v té době měla, byly povrní a lživé. Najednou v těch dívkách vidím stejně vyděšené duše, kterou jsem bývala já sama. Žádnou originalitu, nic, co by mě mělo nějakým způsobem více fascinovat. Všechny jsme stejné. Všechny touží po stejných věcech, jako je láska, respekt, přátelství a zájem.

Už nechci být jako ony. Chci být sama sebou. Upřímná. Nechci si na nic hrát. Mějte mě rádi nebo ne, nechci mít okolo sebe přetvářku, jen abych zapadla a měl mě každý rád. K čemu?

Přidám k tomu fakt, že všechna ta přátelství, která jsem měla, mě zklamala. Asi je to normální, protože nikdo z nás není dokonalý a každý máme něco, co je špatné, co otravuje druhým život. Ovšem to, co nikdy v životě nedokážu přijmout a odpustit, je pomluva, lež a sebelítost. Tyhle tři věci nesnáším ze všeho nejvíc a osobně bych je nikdy nevyužila vůči někomu jinému.

Není pomluva jako pomluva. Pokud někdo nadává na dalšího člověka, protože se mu nelíbí jeho chování, je to samozřejmě špatné, protože by to měl říct především té osobě, ale není to pomluva, alespoň ne pro mě. Pokud o vás někdo hovoří za vašemi zády o věcech, které se nestaly či které si překrucuje podle svého, není to přítel ani nepřítel, je to zbabělec.

A právě zbabělce okolo sebe mám. Určitě mě spousta z vás chápe, když vám řeknu, že k takového člověku cítím odpor. Můžete se snažit sebevíc, ale nikdy mu neodpustíte, že o vás roznášel pomluvy. Nikdy se nezbavíte dojmu, že na vás žárlí a nikdy, NIKDY, mu nezačnete znovu věřit, i kdybyste chtěli. Ani nechtějte, nevyplácí se to.

O čem ale tenhle článek vlastně je nebo má být?

Nedávno jsem se bavila se svojí starší sestrou, kdy jsem jí říkala o lidech, kterým nevěřím. Zjistila jsem, že ona to měla na střední škole úplně stejně, a že dnes se baví pouze s jednou slečnou. I tak ale nemá pravou kamarádku.

Říkala jsem jí, že sním o přátelství, které můžeme vídat v amerických filmech. Holky si ze sebe utahují, neuráží se. Mají tajemství, které se prostě neřeší s ostatními lidmi. Jedna na druhou nežárlí a podporují se ve všem, upřímně a s láskou.

A to přesně ani jedna nemáme, a hrozně moc si to přejeme. Proto se ptám, spíš já vás, je vůbec možné, aby byly holky opravdové kamarádky? Bez přetvářky, žárlivosti a pokrytectví? Poznali jste někdy kamarádku, která vám nezáviděla vaší postavu, vzhled nebo cokoliv jiného? Nebo kamarádku, která se do vás nenavážela pokaždé, když vám to sluší, protože se cítí špatně? Já totiž ne. Vždycky se stalo něco, co mi tuhle představu o přátelství zničilo. Takže se teď držím dál, nepouštím si nikoho k tělu víc, než je třeba. A svá tajemství radši povím svému příteli, o kterém vím, že to se mnou vždycky myslí dobře. A pokud zrovna není se mnou, svěřím se svým klučičím kamarádům, kteří nikdy nežárlí, nýbrž oslavují s vámi.

Poslední, co bych k tomu chtěla dodat, je, že jsem nikdy v životě nikoho neprávem nepomluvila a nikdy jsem si na nikom neléčila svoje komlexy. Moje svědomí je čistý. A co vaše?

princ je pro princezny

5. května 2018 v 18:42 | Aite |  Téma týdne
Noční Praha.

Jedeme v autě, posloucháme hudbu. Pouštíš svojí oblíbenou písničku. Jsme šťastní, oba dva to cítíme stejně. Otočím se na tebe, pozoruji tě, jak řídíš a přitom si zpíváš. Musím se usmívat. Miluji tenhle pohled. Víš moc dobře, že tě pozoruji a dál si to užíváš. Neotočíš se na mě, hledíš před sebe a stále zpíváš, jako kdybych tam s tebou ani nebyla. Jenže lásko, jediný, co vážně neumíš, je lhát, takže i teď můžu sledovat na tvých rtech vzrušení, radost a úsměv.

Otočím se na druhou stranu, vyhlížím z okna. Celá ta atmosféra mě dostane. Cítím se neuvěřitelně, tak nějak nekonečně. Najednou mám všechno a vlastně nic. Všechno, co mám je to, co potřebuji. Pozoruji noční Prahu. Je tak krásná, okouzlí mě kdykoliv, když ji vidím. Stejně jako všechny ty lidi, kteří se prochází okolo Vltavy. Šťastné tváře, láska, přátelství. Jako kdyby ani neexistovalo nic špatnýho, pouze samý dobrý, krásný věci. Nebo to tak aspoň vidím já.

Snažím se soustředit na všechny detaily, vcítit se co nejvíc do nekonečna. Zapamatovat si chuť této chvíle. Stejně jako si pamatujete první, cudnou pusu. Srdce mi tlučí vzrušením a láskou. Všechno se zdá dokonalé. Přesně takové, jaké to má být. Jednoduché a krásné.

Pro mojí lásku

Všechny tyhle chvíle, které ve mně probouzejí život a lásku, jsou pro mě darem.

Asi je normální, že se zamilujeme. Někdy víckrát, někdy jednou. Někdy nemilujeme a pouze si to namlouváme. Já zažila lásku, ale i iluzi, o které jsem si myslela, že je všechno. Pak jsem poznala tebe. Láskou již políbená, ale nikdy nemilována.

Kdybych si měla vzpomenou na všechny moje lásky, ať už platonické nebo opětované, nikdy bych je nemohla porovnávat s tebou.

Vím, občas tě mrzí, že nejsem tvojí první láskou, stejně jako jsem já pro tebe, ale je to jen dobře. Všechno, co mě tyhle zkušenosti naučily, je, že je to hlavně o MNĚ. Tím ti chci říct, že už přesně vím, co chci, co hledám, co od života potřebuji a koho potřebuji. Už nehledám dokonalost v ostatních, nehledám záchranu u někoho jiného, nehledám člověka, co se o mě postará. Vlastně už nehledám vůbec nic, protože jsem poznala tebe. A v tu chvíli jsem zjistila, co mi celý můj život chybělo. Pochopila jsem, proč jsem nikdy nebyla šťastná, i když jsem si myslela, že miluji a zároveň jsem milována.

Už nikdy se nechci cítít jako ta ztracená patnáctiletá holka, která se litovala ve všech ohledech a nebyla připravená bojovat, která se podceňovala a hledala prince, který ji zachrání.

Uvědomila jsem si to nedávno, když jsem si česala vlasy. Koukala jsem na sebe do zrcadla a přemýšlala. Přemýšlela jsem nad chvílemi, kdy mi říkáš, že jsem krásná, i když se tak necítím. Nad momenty, kdy nadám na všechno možné a ty se jen usmíváš, na chvíle, kdy se oblékám a ty mi pochválíš moje malá prsa. Nad láskou, kterou cítím vždycky, když se mi díváš do očí. Nad láskou, kterou cítím, i když sedím dva stoly od tebe. Nad dny, kdy jsem protivná, ale neurazíš se a vždycky se mě snažíš pochopit a respektovat můj názor, přestože s ním tolikrát nesouhlasíš.

A to je přesně "ono", lásko. To, co mi nikdo jiný nemohl dát. Nikdy jsi se mě nepokusil změnit. Zamiloval jses do mě.


Zaparkuješ, sedíme dál v autě. Nechceme vystoupit, protože potom by tahle neuvěřitelná chvíle skončila. Hudba hraje dál. Koukám se na tebe, chci tě políbit. Přitáhnu se k tobě a začnu tě líbat. V tom něco spadne, takže se leknu. Začneš se smát, protože moc dobře víš, že jsem si v hlavě okamžitě vymyslela katastrofický scénář, kdy nás chce někdo zabít. Otočím se dozadu. Popcorn. Celý popcorn, co nám zbyl z kina, jsem vysypala. Začnu se omlouvat. Ty se ale nezlobíš, chceš mě líbat dál. Nikdy se nezlobíš, protože v těhle chvílích, kdy udělám nějakou blbost, to jsem přesně já. Nezměnitelná. A já tě miluju. Jinak než kohokoliv jiného.

Princ na bílém koni je pro princezny, já už potřebuju víc, potřebuju muže, tebe.


Mojí lásce,
solnyško