Září 2016

věřit

28. září 2016 v 17:33 | Aite
Je zvláštní, že ze začátku si nikdy nepřipustíme, že bychom mohli mít zrovna my s něčím problém. Nevím, čím to je, protože když nad tím tak přemýšlím, spousta lidí se ve všech možných ohledech podceňuje. Hledá chyby tam, kde žádné nejsou, ale když narazí na opravdový problém, raději ho nevidí. Zametou ho pod koberec, asi tak jako malé dítě, kterému se nechce uklízet jeho vlastní nepořádek. Čeká, až ho uklidí někdo za něj.
Celý život jenom čekám, až se objeví něco nebo někdo, kdo mi otevře oči a poradí mi. Je to směšné. Vlastně si až teď zpětně uvědomuji, že většina mého štěstí závisí na lidech, se kterými se právě stýkám. Že pokud zrovna nemám lásku, připadám si prázdná a tím pádem nejsem ani šťastná. Je pro mě hrozně složité být šťastná, když nemám nikoho, s kým bych mohla moje štěstí sdílet.
Upřímně jsem čekala asi až moc dlouho, než jsem se odhodlala k rozchodu. Potřebovala jsem nějaký podmět, který mi konečně otevřel oči, protože jsem již delší dobu věděla, že takhle šťastná nejsem. Jednou asi z nejtěžších věcí v životě je opustit někoho, na kom vám záleží, ale ještě těžší částí tohoto období je vyrovnávání a nalezení sama sebe. Naučit se žít bez člověka, se kterým jste trávili každou volnou chvilku. A já to měla v sobě vždycky. Přestala jsme jíst, protože jsem neměla pocit, že by mi jídlo něco dávalo, vlastně mi ani nechutnalo. Jenže když se s někým rozejdete, je toto chování poměrně normální. U mě ale už tato nechuť k jídlu dospěla k bodu, kdy se mi po jednom soustu jídla dělá zle a to mě trochu děsí. Možná mě nakonec neděsí ani to, že nejím tolik, kolik bych měla, protože si jsem svého problému vědoma a v poslední době se opravdu snažím dostat zpátky do normálu. To, co mě ovšem děsí je fakt, že nedokážu sama plnohodnotně existovat, protože i teď čekám, až se objeví někdo, kdo ve mně opět probudí chuť k jídlu, kterou jsem mívala dříve.
Když si něco takového uvědomíte, připadáte si slabá a zranitelná. A trochu hloupá. Ale je opravdu velice důležité uvědomovat si tyto chyby, které děláme a slabost, která se v nás ukrývá.
Asi jsem si tohle všechno uvědomila až včera, kdy jsem si šla sama sednout na Výtoň. Nejdřív jsem se cítila špatně a snažila se spojit s kýmkoliv z mých přátel, kdo by měl čas a mohl přijít za mnou. Nechtěla jsem být totiž sama, jelikož být sama někde na veřejnosti přímo nesnáším. Miluju svoje místečko klidu doma, ale být na veřejnosti sama, je pro mě strašná představa. V tu chvíli si totiž připadám opravdu opuštěná.
Chvilku mi to trvalo, cítila jsem se hloupě, chodila okolo mě spousta lidí, všichni s někým. No a pak jsem tam seděla já, celá lavička jenom pro mě. Možná to vypadalo trochu komicky, protože si ke mně přisedávali lidi, kteří pravděpodobně doufali, že odejdu. Já ovšem byla plně rozhodnutá, že mi tuhle lavičku nikdo neodepře, protože právě teď, v tuhle chvíli, jsem se odhodlala - naučit se být spokojená sama se sebou a udělat si v hlavě přehled.
Takže jsem tam tak seděla a snažila se, opravdu jsem se snažila nemyslet na to, že tam sedím sama a lidi mě pozorují, snažila jsem se zapomenout na to, jak hloupě mi v takové chvíli dokáže být, a modlila jsem se, abych si s sebou nezapomněla vzít alespoň knížku nebo něco. Takhle to trvalo asi půl hodiny, kdy mi v hlavě nepřetržitě proudila jedna myšlenka za druhou a na žádnou z nich jsem nedokázala najít odpověď. Pak se to ale změnilo, začala jsem si být sama sebou jistější, přestala jsem přemýšlet nad tak povrchní věcí jako je to, co si o mně pomyslí ostatní - a přemýšlela. Uvědomila jsem si tolik věcí, v čem se podceňuji, co dělám špatně a co bych chtěla změnit, kolik bych toho vůbec měla změnit a hlavně opravdu a upřímně věřit v tajemství, protože když už v něco věřím, věřím především v sebe. A to je to, co se potřebuji naučit ze všeho nejvíc. Vědět, že má rozhodnutí jsou správné, přestat čekat na někoho, kdo mi poradí a ukáže, jakým směrem bych se měla vydat. Kdo to může vědět lépe než já sama?
Prostě a jednoduše, chci se naučit být sama a šťastná. Přestat být na někom nebo něčem závislá. Nechci si už ubližovat, když mi zrovna nebude do smíchu a trápit svoje tělo. Jednou stejně zůstanu sama, ale až se tohle stane, nebudu mít strach, protože budu vědět, že štěstí pramení ve mně. <3

Aite

p.s. Už se nebojím chodit na veřejná místa sama, možná se z toho stane moje oblíbená aktivita.S vyplazeným jazykem