Květen 2016

lavička klidu

29. května 2016 v 18:07 | Aite
Prostě tam sedíš, koukáš se před sebe. Pozoruješ stromy, jejich listy, věnuješ krátký pohled každému z nich. Nemluvíš, jsi tiše. Sedíš, pořád jen sedíš a užíváš si uvnitř sebe tohle ticho, tento klid. Posloucháš šum stromů, vnímáš jak si povídají, jak si mezi sebou doslova šeptají. A najednou v tobě poskočí, to slyšíš hrdličku. Připomíná ti zahradu, dětství, pocit bezpečí. Vidíš sám sebe, kdysi. Kdy jsi byl víc sám sebou než právě v tento letní den, když jsi poprvé uslyšel hlas hrdličky? Cítíš se jako tehdy a přeješ si, tak moc si přeješ, abys to cítil pořád. Ale co vlastně doopravdy cítíš, co to je? Dokážeš mi to popsat?
Máš chuť na cigaretu. Protože cigareta k tobě už nějak tak patří. Co děláš, když jsi nešťastný? Co děláš, když jsi šťastný? Je to část tebe. Kašleš na všechny ty kecy kolem, kašleš na rakovinu. Chceš to být ty. Teď a tady. Teď a jako dřív. A tak si ji dáš, vychutnáváš si jejích vůni. Vychutnáváš si ji. Sedíš. Zavřeš oči. A je to tady, ten pocit. Tahle chvíle je naprosto dokonalá. Je perfektní. Jen ty, sám, cítíš se sám. Ale nejsi smutný, nejsi osamělý. Je to přesně to, co chceš, co potřebuješ. Minutka klidu, minutka vzpomínek. Vždycky je ti tak dobře. Najednou zapomeneš. Jsi někdo jiný, pro lidi, kteří okolo tebe prochází - neexistuješ. Nikoho nezajímáš. Můžeš být sám sebou. Tam na té lavičce klidu, protože jsi každýmu ukradený.

A pak dokouříš, rozhlédneš se a něco uvnitř tebe ti šeptne, že už je čas jít. Už nechceš být sám, už ne. Je to všechno pryč. Krása ticha a samoty. Chceš s někým mluvit, necítit se tak hloupě, že tu sedíš sám. Co tak najednou? Zvedneš se a jdeš pryč, pomalinku to všechno mizí. Hrdlička? Už ji nevnímáš, odcházíš. Zapomeneš na tu perfektní chvilku klidu a bereš telefon do ruky. Vytáčíš číslo. Nechceš být sám.


Aite