Prosinec 2015

krása je všechno, ale ne ta naše

31. prosince 2015 v 17:22 | Aite
Lidi prý mají rádi přirozenou krásu. Nesnáší ty umělé slečny, které tento svět tak moc vyžaduje a nedokáže bez nich být. Chceme dokonalost, toužíme po ní víc než po čemkoliv jiném. Ale proč? Proč existuje soutěž krásy a proč se z krásy stala tak povrchní záležitost. Proč nehledáme krásu v srdci, ale ve vzhledu? Co určuje, co je krásné a co není? Co nás nutí usmívat se na krásu a mračit se na tvář někoho, který do našich norem krásy nezapadá?
Stačí pár pupínků a už mají lidé důvod, proč se smát. Stačí křivé zuby a už si budou lidi tiše říkat: "Proč nenosí rovnátka, to mu to nevadí? Je to hnus!" Stačí velký nos a už si nikdo nebude všímat vašich krásných očí. A pak odsuzujeme slečny, které se snaží splnit tyhle normy krásy, téhle pitomé a směšné dokonalosti, používáme různé krémy a čistící masky, používáme malovátka a snažíme se zakrýt všechny naše nedostatky. Podstupujeme různé, někdy i nebezpečné, plastické operace. Za čím se to ženeme? Za lží, ze přetvářkou, za falší, ale ne za krásou. Hledáme něco umělého, falešného, něco tak nepřírodní a nepřirozené. Tak proč toto všechno podstupujeme, proč se malujeme, proč se snažíme být někým jiným? Když tak strašně moc nesnášíme umělou krásu, nadáváme na ty vyretušovaný ženy z časopisů, nadáváme na celej tenhle povrchní svět, ale pak, když jsou nějaké soutěže, hlasujeme, v běžném životě soudíme, koukáme na vzhled stejně tak jako ostatní. Všichni jsme neupřímní, všichni se stydíme, bojíme ukázat naší pravou tvář. A já to chápu. Potřebujeme důvěru, bojíme se jak na nás zareaguje náš přítel, až nás uvidí nenamalované. Osobně si myslím, že pokud se líbíte příteli i odmalovaná, mastná, rozcuchaná, jednoduše obyčejná a - pro tento svět - ošklivá, jste šťastná žena, protože vás miluje.
Na veřejnosti máte tak 1% šanci, že mě někdy potkáte bez jakéhokoliv malovátka na obličeji. Je to vůbec normální? Není, je to příšerný. Tak strašně se stydím za své pupínky, za suchou kůži, za kruhy pod očima. Neustále u sebe nosím kosmetickou taštičku, abych se mohla přepudrovat, upravit. Neříkám, že chodím extra zmalovaná, to fakt ne, ale mám právo urážet tyhle "umělé" slečny, když i já jsem tak trochu umělá. Falešná?
Tohle přece není správné, není to fér, pokud teda něco v tomto světě můžeme ještě nazvat za "fér". Nic z tohodle není fér, není fér, že se jedna slečna pyšní dokonalou tváří a druhá se bojí usmát, protože si připadá moc škaredá.

Ale svět nezměníme, bylo to tady vždycky a vždycky bude. Ať šlo o cokoliv, krásnější věci pro naše oči vyhrávají a už nezáleží na tom, co je víc funkční. Jak by svět asi vypadal, kdybychom u našeho protějšku přednostně hledali jeho vnitřní krásu, kdyby nikoho z nás náš vzhled nepřitahoval? Bylo by to lepší? Nebylo by to v podstatě na stejné úrovni? Stejně bychom se ohlíželi za dobrým srdcem. Chceme tu dokonalost, kterou sami nemáme.

Stačí tak strašně málo a tu krásu, tu nádheru, kterou všichni hledáme, můžeme najít v každém z nás. Jen si všímat maličkostí, nehledat DOKONALOST, hledat tu skrytou krásu. Ten nádherný úsměv slečny s velkým nosem, ty překrásný velký oči holky s tajemnou tváří, ten humor a milou duši kluka s pupínky. Musíme dospět, uvědomit si to, co je pro nás důležité, nehledat to, co chce svět, ale to, co chceme my. A najdete pravou krásu v každém z nás, jediné co k tomu potřebujete jsou vaše oči, pozornost a upřímné srdce.




Kdy se přestaneme bát ukázat naší přirozenou, přírodní, nedokonalou tvář?



Milujte se a množte se
Vaše Aite

sráči, co se řežou

29. prosince 2015 v 10:50 | Aite
Pro lidi je navždy nepochopitelné to, co sami nepoznali. Ovšem pro mě je navždy nepochopitelné chování těchto lidí.

Dnes ráno jsem se vzbudila, vzala si mobil do ruky a začala projíždět facebook. Na zdi od facebooku mi vyskočila nějaká fotka polonahé slečny, kterou někdo vložil na jednu z těch - jo celkem pro zasmání, zvýšení sebevědomí či chvilku žárlivosti dobrých - skupin. Fotku jsem si rozklikla a projížděla ostatní příspěvky, většinou u těhto fotek koukám na komentáře a musím říct, že lidi jsou tak moc hloupí. Někdy mám až chuť - když čtu různé komentáře na různých stránkách - ty lidi zabít, napsat jim, že jsou kreténi, pohádat se se všema tam, prostě vždycky ve mně všechno nekontrolovaně bublá a mám chuť se jít rvát. Jenže jelikož si připadám - narozdíl od těch debilů, co si hrají na největší mozky světa, ale naopak řeší největší hovna světa - aspoň trochu inteligentní, nechám je tam, ať se navzájem nakrmí svými modry a tiše pláči nad lidskou demencí a retardací a vším tím.
Takže jsem pokračovala v mém bezcílném projíždění cizích fotech a prohlížení cizích polonahých fotek, když jsem narazila na fotku, z které mi bylo smutno. (Teď přemýšlím, jestli bych sem tuto fotku měla pro ukázku vložit, ale myslím si, že by o to slečna ani v nejmenším nestála.) Na fotce byly vyfocené dvě nohy - prostě si představte typické internetové nožičky, kdy vám jsou vidět lehce kalhotky a dvě nadzvednutá stehna. Slečna leží s pokrčenýma nohama na posteli. Ovšem pokud na tuto fotku koukáte, nepřemýšlíte nad její váhou, nad jejím obličejem, nad jejím věkem, myslíte na jediné - je mi to všechno tak líto. Jde totiž o to, že na fotce měla slečna příšerně pořezanou nohu, kdy vlastně už jen podle toho řezání můžete poznat, že to není žádná - nechci říkat hloupá - mladá, nevyspělá slečna, která se na sebe snaží "upoutat pozornost". Takže je vám z toho všeho smutno, otevřete komentáře - a ty vám sem zkopíruju pro přesný příklad:
"Vaše názory na tohle pánové?
Za mě, jakmile toto uvidíš u holky kterou osoulužuješ, rychle dodělat a zmizet na vždy"
- admin stránky
"podřezat lidi, co se řežou!" - Vojta V.

a podobně, samozřejmě, našlo se i pár jedinců, kteří ji "neuráželi".

A já bych o tomto problému chtěla mluvit, jelikož jsem něco takového sama zažila a nedokážu být zticha, když se někdo takhle chová. Nechci, aby tenhle článek vyzněl tak, že jsme všechny hrozné chudinky, že to děláme, protože je život moc těžkej, a že vy všichni, kdo nám nadáváte, jste hlupáci a debilové. (I když pro mě člověk, který nadává, aniž by věděl o čem mluví nebo toho člověka znal a snažil se ho pochopit.) Je jednoznačně debil a kretén.

Jediný o co jde je podělit se o to s váma, řict vám, co si o tom myslím já, ze své vlastní zkušenosti. Nechci po vás nic. Jen bych si tolik přála, kdyby lidi přestali psát rádoby chytrý kecy o řezání. Toť vše.


Pro spoustu lidí je absolutně nepochopitelné, že něco takové může člověk sám sobě udělat. Mně osobně to tak nepochitelné nepřipadá, jsou destruktivní lidé a je jich spousty. Hodně se mluví o depresích a jiných psychických nemocích. Mám pocit, že dnes dostane člověk antidepresiva na cokoliv a ano, samozřejmě, lidé co mají psychické problémy se většinou sebepoškozují, je to způsob úlevy, je to zvyk, návyk, je to něco, s čím se velice špatně přestává. Nechci ze sebe dělat odborníka, ani žádný odborník samozřejmě nejsem. Jen se s vámi dělím o vlastní zkušenosti, názory a zkušenosti jiných osob z mého okolí. Když už jsme u té deprese, když mi bylo nějakých 14let, poprvé jsem se pořezala, v té době jsem se neměla absolutně dobře a doteď vlastně nevím, čím to bylo, ale stoprocentně vím, že to nebyla deprese. To je další věc, která mě vytáčí. To, že se máte zle, je vám smutno, všechno vás sere, to není deprese. Až vám bude tak zasraně špatně, že se nebudute moct ani najíst, zvednout z postele či si dojít na záchod. Deprese.

Často řezání způsobuje dospívání, je vám smutno, opustí vás kluk, prostě cokoliv. Každý člověk je jinak citlivý, někdo je v pohodě a nikdy by sám sobě neublížil, někomu stačí, aby na něj křičela máma a už vidí žiletku připravenou v ruce. Vždycky říkám, že si každý člověk ubližuje jinak, svým způsobem, možná i nevědomky, ale ubližuje. KÁVA, CIGARETY, ALKOHOL, ŘEZANÍ, ZVRACENÍ, NEPŘÍJÍMÁNÍ POTRAVY, DROGY, AGRESIVITA apod. Dokážete o sobě říct, že se vás nic z toho netýká? Že ničím z toho sami sobě neubližujete? Člověk ubližuje sám sobě, někdo víc, někdo míň.
Jasně, říká se, že je spousta lidí, kteří se tímto způsobem na sebe snaží upoutat pozornost, ale proč by to dělali, když by je něco netrápilo? Proč se na sebe tu pozornost vůbec snaží upoutat? Řešil někdo z těhle chytráků někdy tohle?

Já osobně jsem se začala řezat ze špatnýho pocitu, z pocitu vlastně žádnýho. Cítila jsem se tak strašně otupělá a sama, byla jsem tak strašně sama. (Proč má člověk pocit, že je sám, i když má okolo sebe tolik lidí? Definuj slovo sám.) Našla jsem u své mámy žiletku, nejdřív to bylo povrchový, něco jako když váš škrábne kočka. Bála jsem se, říkala jsem si, bude to bolet? Hlavně se řezat na ruce co nejvýš, ať to nevidí máma - u mě nikdy o upoutání pozornosti nešlo, spíš jsem se toho děsila ať to nevidí nikdo ze školy, nosit dlouhý rukávy, doma mikiny, župan, uklidit zpátky žiletku tak, jako kdyby ji nikdo nikdy nepoužil. Mise splněna. Takhle to šlo potom častěji a častěji. Brek, vana, žiletka. Víc šrámů, hlouběji, větší bolest. Je mi líp? Na chvíli, možná. Není. Chci znovu? Chci.
Dostanete se do toho ani nevíte jak, najednou se vezete. "Co to máš na ruce?" DOPRDELE! Co teď, co si vymyslet. Je to táta, toho zmáknu. "Poškrábala jsem se o dřevěnou židli!" Kolikrát mi tahle výmluva prošla? 3x? Je to vůbec možný? Není, rodiče to radši nevidí, než aby si přiznali, že si jejich dítě ubližuje.
Pak časem v pohodě, proč bych to dělala? Je mi líp. Rozešel se se mnou kluk, kterýho jsem milovala. První zlom, který mě k tomu vrátil. Nejhlubší jizvy mám z toho období. Myslím. To je tak rok zpátky, teď mám tak úžasnýho chlapa, že to snad ani není možný a přesto mám tyhle svoje nálady. Mám tak strašnej problém smířit se sama se sebou. Smířit se s tím, že mě máma nepřijímá takovu jaká jsem. Nejhorší je, že sama sobě nepřipadám normální, jak je to vůbec možný? Proč mě bolí ta hlava a proč brečím? Proč nejsem šťasná? A hlavně, proč jsem s tím smířená? Naposledy jsem se pořezala v listopadu? Což je vlastně směšný, říkám, že je to za mnou. Myslím si to, ale pak se stane něco, co mi řekne "ČAS NA ŘEZANÍ, KRÁVO."

Ráda bych teď napsala něco jakože věřím, že už to bylo tentokrát naposledy, ale to jsem si v únoru myslela taky. Chci v to věřit, moc chci, ale něco ve mně říká, že to tak nebude. Rovnou bych vás chtěla uklidnit, že nemám sebevražedné sklony a když už bych se náhodou chtěla zabít, zvolila bych prášky. Vždycky prášky. (Což teď opravdu nezní sebevražedně.)

Asi bych to už měla nějak ukočit. Byla bych tak moc ráda, kdybyste si uvědomili, že tohle všechno má nějaký důvod, od kterého si lidé snaží ulehčit. Já netvrdím, že mé problémy jsou zásadní, pouze se vám sanžím říct, že to vnímám jinak, prožívám všechno až moc, brečela bych pořád, jsem tolik ze všeho vystrašená, celý tenhle svět mě děsí, je to všechno rychlý. Nevím, jestli jsem připravená. Ale to není nikdo z nás, že? A zároveň nechci tvrdit, že je tento způsob správný, samozřejmě že není a budu se snažit, aby listopad byl opravdu poslední.

Snažte se lidi nejdřív pochopit, ať jde o cokoliv, a když už se vám člověk s něčím takovým svěří, podržte ho, važte si toho, že vám řekl něco, o čem se bojí, že uvidí jiní. Nenuťte ho ať s tím přestane, pomocte mu s tím přestat. Vezměte ho cvičit, běhat, ukažte mu, že je jinej způsob, jak to ze sebe dostat. Dejte mu tu možnost, kterou sám nemůže najít. Berte to jako problém, ne jako cíl pro váš výsměch. Nebo vy snad nemáte nic, kvůli čemu by se vám lidi mohli vysmát? Nebuďte hloupé ovce. Právě tohle je smutný. Vysmívat se často psychicky nemocnému, zničenému či - často podle vás - hloupému člověku. Ať už to berete jakkoliv, je to špatně.

A Já děkuju, děkuju moc příteli, KTERÝ KDYŽ UVIDĚL V POSTELI MÉ JIZVY, OBEJMUL MĚ A NA NIC SE NEPTAL. A JO, MILUJE MĚ I S JIZVAMA, I PŘESTOŽE JSEM ÚPLNĚ DEBILNÍ, HLOUPÁ, NEMOCNÁ, NENORMÁLNÍ A TAK DÁLE.
A je to krásný.

Milujte se a množte se
Vaše Aite

p.s. neřezejte se, není to správný, věřte mi Usmívající se

o jakém já je řeč

27. prosince 2015 v 18:44 | Aite
"Neřekl bych do tebe, že kouříš!" "Nevypadáš na to." "To bych do tebe neřekl!" "Tohle k tobě vůbec nesedí."


Pořád, pořád dokola. Nikdo by to do mě neřekl, všechny něčím překvapuju, nikdo nedokáže pochopit, že dokážu být taky pěkný číslo, i s tím mým slaďoučkým, roztomilým obličejem.
Nikdy nevím, jak reagovat na ty kecy, že jsem hrozně stydlivá, tichá, nekomunikativní. "Ty jsi takový stydlín, co?"

Ono je to totiž hrozně směšný, protože tohle o mně můžou tvrdit pouze lidi, kteří mě neznají. Pravdou totiž je, že jsem dost sprostá, hlasitá, zvrácená a bláznivá. Nejsme žádný zlatíčko, stydlivá holčička. A chápu, že je to pro spoutu lidí nepochopitelný, protože se před nima takhle často prezentuju. Řekla bych, že jsou mnou lidi často překvapení, když se začnu časem projevovat. Poznají mě jako milou, usměvavou holčinu, která rudne u každýho přímýho pohledu, takže časem nechápavě kroutí hlavou nad cigaretou v mojí puse. (jak kdyby to byl nějaký hardcore.)

Na druhou stranu je zase směšný, když o vás každý říká, že nejste takový zlatíčko, na jaké vypadáte. A dělají z vás nejhorší slečnu ve městě. To se prostě časem mění váš pohled na mě.

Jedna věc mě ale nepřestává děsit. Nedokážu říct, určit, poznat, jaké mé já je to správné. Kdo vlastně doopravdy jsem. Ta stydlivka či rádoby drsňačka?


Tenhle článek nemá nějaký hlubší smysl, jen jsem viděla téma týdne a vybavila si fakt, který je vlastně dost směšný, protože ať už si myslí každý cokoliv, já sama nedokážu říct, jaké já vlastně jsem. Proto je tak neuvěřitelně hloupé, uvědomit si, jak moc se bojím toho, abych neztratila sama sebe. Jak ale můžete ztratit něco, o čem ani nevíte, jestli máte?



a vy už jste své pravé já našli?


Aite