Říjen 2015

dvě fáze - hledání a nalézání.

12. října 2015 v 21:53 | Aite
Každý den se u mě opakují dvě fáze.

1.fáze - hledání 2. fáze - nalézání

Ráno vstanu, umyji si vlasy, zuby, namaluji se, obléknu se, vezmu si věci, které ten den potřebuji do školy. Zatím časově v pohodě. Většinou je tak 7:00, potřebuji vyjít nejpozději v 7:10, abych vše v pohodě stíhala. (Mám školu od 7:30) Jenže já se v těch 7:00 zarazím. Zeptám se sama sebe, kde mám klíče? Ups. Takhle u mě začíná první fáze - hledání. Začnu se přehrabovat v kabelce, ale klíče nikde, podívám se na stůl, na poličku, na okraj postele. Co myslíte. Najdu klíče? Nene, klíče nikde. To už je nějakých 7:06. Jdu se podívat do obýváku, kuchyně, nic. Napadne mě, že se mi často stává, že mi klíče spadnou za postel. Tak odtáhnu postel, ale klíče nevidím. Aha. Super. Takže začínáme odznova. Kabelka, stůl, polička, obývák, kuchyň. To už na mě bratr křičí, co dělám, ať jdu. Řeknu, že hledám klíče. Na to slyším - pro mě už nepřekvapivé. ZASE?! 7:12. Začínám panikařit a nadávat. kam jsem je zas dala? Jak se dostanu do skříňky? Mám tam většinu učebnic a sešitů. Říkám si u-u němčina, to mě bude mít profesor ještě radši. Těšing.
Znovu odtáhnu postel, důkladně se podívám. Druhá fáze - nalézání. Klíče jsou za postelí. Jako vážně, kdo má každý den klíče za postelí? Proč si je prostě nenechám v kabelce nebo si neurčím místo, kam si je budu pokládat jako všichni NORMÁLNÍ lidi? Ne, to by nešlo, protože pak bych vyšla z bytu včas a nemusela utíkat do školy jak pitomec. To by byla nuda. Ne, já radši vyjdu v 7:16 a pospíchám na poslední minutu. (Máme ISICA, ve škole musíme být nejpozději ve 25.)
Jenže to bych nebyla já, kdybych hledala pouze klíče. (Samozřejmě, je přes den ve škole hledám ještě tisíckrát. Třeba u skřínky strávím 6546 let jen tím, že hledám svoje klíče hozené někde v kabelce mezi sešity. Pls.) Moje štěstí, co se týče mého neustálého ztrácení a následného nalézání bohužel nefungovalo tuhle sobotu. Byla jsem s princem, když jsme nastoupili do MHD. Hihi super, oba dva jsme byli vysmátí a šťastní. A za hodinku - Petře, kde mám mobil? JO, PŘESNĚ TAK, ZAPOMNĚLA JSEM SI MOBIL V MHD. Popravdě začínám trochu pochybovat o svém zdraví, protože tenhle neustálej koloběh, který tentokrát bohužel nevyšel, mě už začíná štvát.
Tentokrát tedy nastala pouze 1. fáze - hledání, ale po 2. fázi - nalézání - ani malinkaté stopičky. Takže jsem na sebe fakt naštvaná, protože nejen já, ale už i moje okolí má pocit, že bych byla schopná zapomenou sama sebe. Nevím, jak to dělám. Ale pěkně mě to vytáčí. Asi si na klíče i na mobil budu muset koupit nějakou klíčenku a nosit obojí na krku jako prvňáčci, protože to je asi jediné řešení, jak zabránit tomu, aby nenastaly moje každodenní fáze.


Tak snad se vědomě, ale hlavně i PODVĚDOMĚ z mého ztrácení jednou provždy poučím a naučím se ukládat si klíče i mobil či jině věci tam, kde o nich budu vědět a nebudu je už muset nikdy hledat.
No, uvidíme zítra ráno.


Milujte se a množte se
Vaše popletená Aite