Krádež. č.2

27. září 2015 v 19:31 | Aite |  Hledám směr.
"Nekradly proto, protože by snad neměly peníze, bylo to spíš z nudy, takovej menší typ adrenalinu, další druh frajeřiny. Jak jsem o tom tak slýchala, přišlo mi to snadné a hlavně mě to fascinovalo, říkala jsem si, že to musí být strašně jednoduché. Vždyť už to udělaly několikrát a nikdo je nechytl, tak proč bych to také nezkusila?"

Krádež. č.2

Věc, za kterou se ve svém životě nejvíc stydím, jsem udělala ve svých 13nácti letech. Pokud si dobře pamatuju, stalo se to někdy v březnu a chodila jsem tehdy do osmé třídy. Nad věcma jsem neuvažovala, prostě jsem udělala první věc, která mě napadla. Proč taky nad vším přemýšlet? Přišlo mi to zbytečné.
V té době jsem se dost kamarádila se 3 holkama, s jednou z nich moje přátelství vydrželo dodnes. Označujme je písmeny A, K, T. Začalo se mi stávat, že jsem od holek K a T slýchala příběhy, kdy šly do Tesca a ukraly nějaké bombony a podobné sladkosti. Nekradly proto, protože by snad neměly peníze, bylo to spíš z nudy, takovej menší typ adrenalinu, další druh frajeřiny. Jak jsem o tom tak slýchala, přišlo mi to snadné a hlavně mě to fascinovalo, říkala jsem si, že to musí být strašně jednoduché. Vždyť už to udělaly několikrát a nikdo je nechytl, tak proč bych to také nezkusila?
Jednou jsme neměly s A co dělat a jely jsme si něco koupit do Tesca, když nás napadlo, proč bychom za to vlastně platily? Za takové malé blbosti? V tu chvíli nás okouzlila chuť adrenalinu, zvědavosti a určitého typu zábavy. A jakým způsobem jsme kradly? Všechno, co potřebuje, jsou kabinky.
1. Vezmete sladkost, kterou chce.
2. Jdete do druhého patra, kde se nachází f&f. (popsáno podle jednoho určitého Tesca)
3. Vezmete si pár náhodných věcí na zkoužku a jdete i s nákupním košíkem dovnitř.
4. Sladkost si strčíte do tašky a vyjdete z kabinky jako by nic.
5. Případně si k tomu něco koupíte, abyste nebyli tak nápadní.
Tak přesně tohle jsme udělaly. A prošlo nám to. Víte, všichni vědí, že krádeže jsou špatné, ale když už něco takové uděláte, necítíte se provinile, naopak se cítíte báječně. Převládá u vás pocit vítězství, adrenalinu a úlevy. Je to bomba. Vždyť spousta lídí krade jen kvůli tomuhle pocitu, ne snad, protože na to nemají, ale protože se tak chtějí cítit. Tak nějak neporazitelně, nedosažitelně. Jenže když vám to vyjde jednou, začnete věřit tomu, že se to podaří už vždycky. A to je zásadní chyba. Začnete si moc věřit, přijdete o prvotní strach. A na to časem vždycky doplatíte.
Byly jsme malé holky, které věřily, že na to nikdo nemůže přijít. Proto jsme to zkusily druhý den znovu. A vyšlo to. Proč platit za něco, co si můžu jen tak vzít? Tak jsme radši kradly.
Třetí den jsme se vydaly do Tesca všechny čtyři, nabraly si spousty sladkostí a pokračovaly v našem předem určeném plánu. Šly jsme ke kase, zaplatily pár věcí a chystaly se odejít s pocitem úlevy od kasy. Ještě dnes, po těch letech, co to píšu, cítím strach a stud. Nikdy v životě jsem se necítila tak špatně jako tehdy. Najednou se přede mnou objevil securiťák. "Mohu se podívat do vaší tašky?", řekl. Měla jsem u sebe tašku, kterou mi dala podržet kamarádka, všechny ukradené věci byly v ní. Otevřel jí, našel odcizené věci a řekl: "Pojďte prosím se mnou." Zrudla jsem. Jako jediná jsem musela jít s ním. Neuveřitelně jsem se zpotila a nevěděla jsem, co mám dělat, uvnitř sebe jsem doslova šílela. Co bude teď? Zavolají na mě policajty? Dozví se to ve škole? Rodiče mě zabijí.
Věděl všechno. Věděl, že to není poprvé, co jsme tam něco kradly, znal nás z kamer. Znal dokonce naše rodiny, byla jsem v šoku. Ptal se, kolik mi je. Měla jsem takové štěstí, že mi bylo pouze 13ct. Zavedl mě do nějaké místnosti, kde mě nechal čekat. Přišla ze mnou uklízečka s ruským přízvukem, byla na mě moc milá a pořád dokola opakovala, jak hloupé jsme. Měla pravdu, byla to hloupost, ale byly jsme děti. Popravdě si už ani nepamatuji, jestli jsem brečela a nebo jsem byla právě tolik překvapená tím, že jsem se nedokázala ani rozbrečet, jen jsem se omlouvala. Securiťák po chvíli přišel a řekl mi, že pokud to zaplatíme, nebude volat rodičům. Štěstí v neštěstí, tak bych to asi nazvala. Měly jsme u sebe naštěstí dost peněz, abysme ukradené zboží zaplatily. "Už nikdy vás tu nechci spolu vidět!" Už nikdy jsme tam spolu nešly. Celý den mi pak bylo zle. Srdce mi nepřestávalo bít a já se nemohla z toho, co se stalo a jaké jsem měla štěstí, vzpamatovat. Ta ostuda. Už nikdy v životě bych něco takového nechtěla zažít. Od té doby jsem si nedovalila něco ukrást.


To, co jsme tehdy dělaly, bylo hloupé. Často se ovšem setkávám s tím, že se mým vrstevníkům stalo v tomto věku něco podobného. A je to dobře. Chybami se člověk učí. No, každý asi ne. T a K za pouhý týden kradly zas. Nechápu jejich odvahu a drzost. Každopádně jsem za tuhle zkušenost strašně ráda, už nikdy bych si něco takového nedovolila. Protože ten pocit studu už v životě nechci zažít. Vyzkoušela jsem si, jak doopravdy skvělý pocit z něčeho takového můžete mít, ale v krátké době jsem zjistila i to, jaké následky za něco takového mohou následovat. My čtyři jsme měly štěstí. Někdo tehdy stál při nás. A já jsem dostala zas další možnost zamyslet se sama nad sebou, přehodnotit určité věci a uvědomit si, co mi za to stojí a co ne. Myslím si, že v téhle době jsem se pomalými krůčky začala dostávat k mému aktuálnímu chovaní. Dnes si nejprve vše perfekně promyslím, nechci dělat chyby. I přesto ale nemohu říci, že bych toho litovala. Jednak mě to poučilo, dalo mi to skvělý a zároveň zatím ten nejhorší zážitek, ale snažím se řídit heslem: "Nikdy nelituj toho, co jsi udělal, ale toho, co jsi neudělal."

Tak myslete, než něco uděláte a nikdy nelitujte.
Vaše Aite
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama