Září 2015

Můj první sexuální zážitek. č.3

28. září 2015 v 12:34 | Aite |  Hledám směr.
M už zakusil krásu sexu a chtěl ji sdílet se mnou. Bylo mi 14ct. A najednou se všichni s chutí zajímali o to, jestli jsme spolu už spali nebo ne. Hlavně K se do našeho soukromí s radostí pletla. Ona se poprvé vyspala s klukem ve 13cti. Já jsem pro ní byla divná. Jako kdyby říkala - Jste spolu půl roku, proč mu nedáš?

Krádež. č.2

27. září 2015 v 19:31 | Aite |  Hledám směr.
"Nekradly proto, protože by snad neměly peníze, bylo to spíš z nudy, takovej menší typ adrenalinu, další druh frajeřiny. Jak jsem o tom tak slýchala, přišlo mi to snadné a hlavně mě to fascinovalo, říkala jsem si, že to musí být strašně jednoduché. Vždyť už to udělaly několikrát a nikdo je nechytl, tak proč bych to také nezkusila?"

Dětská láska. č.1

26. září 2015 v 18:40 | Aite |  Hledám směr.
V této rubrice bych se s vámi chtěla naprosto otevřeně podělit o moje nejhorší a zároveň nejlepší zážitky v životě. Nejhorší, protože jsem se v tu chvíli cítila opravdu strašně, měla jsem takový strach a pociťovala příšerný stud, ale i přesto na tyto vzpomínky nevzpomínám ve zlém. Všechny mi byly k něčemu dobré. Našla jsem v nich poučení a díky nim začala pomalounku nacházet správný směr v dospívání.

něco jako informačka

24. září 2015 v 13:05 | Aite
Ahoj květinky,
mám opuchlé oči a plný nos. Je to tak deset minut, co jsem přestala brečet a smrkat, teda, protože jsem nemocná, nepotřebuji ke smrkání jindy tolik podstatný pláč.

článek o ničem, jen zapisuju svý myšlenky

14. září 2015 v 19:55 | Aite
důvěřuj, ale prověřuj.
tahle věta pro mě ještě předevčírem neměla žádný velký význam. uběhlo pár hodin a naprosto s ní souhlasím.


je lehké uvěřit tomu, že je váš partner jiný než ostatní. zvlášť, pokud se k vám chová krásně a vy ho máte ráda. někdy je to těžké, uvědomit si věci, které byste si nikdy dobrovolně nepřipustily.. protože pravda bolí, ale potřebujeme znát někoho, kdo nám sundá ty růžové brýle.


já jsem se spálila sama, protože jsem zvědavá holka. holka, kterou by vůbec nenapadlo, že by jí její přítel mohl něčím ublížit. vždycky se ke mně choval tak, abych to takhle cítila, vždycky mi říkal to, co chtěl, abych věděla. takže jsem udělala to, co dělá každá holka. nebo - aspoň si myslím, že dělá. přečetla jsem si to, co jsem neměla. a uvědomila si, že je to jen další kluk. kluk, co mě má rád, ale ubližuje mi, jako všichni všem. není dokonalý, nikdo není. hrozně mě zklamal, nebudu psát čím, ale zklamal. možná jsem na jednu stranu i ráda, protože jsem vždycky měla pocit, že ta špatná v tomhle vztahu jsem právě já. ale oba máme své mouchy, oba děláme chyby.
řekl, že mě miluje. ještě nikdy mi to neřekl, "teklo" mu do bot, tak to řekl, přiznal to. a já vím, že mě miluje, vážně to vím.teď bojuji sama se sebou - cítím se zklamaná z toho, co mi udělal a zároveň mi moc chybí a nechci bez něho být. možná přeháním, možná ne. každopádně, můj pohled se změnil. a přesto čekám, kdy mi zas napíše.

"spravedlnost neexistuje," řekl

8. září 2015 v 20:46 | Aite
Bouchne mě bratr, ale trest dostaneme oba dva, prý že se perem. Začnu protestovat se slovy, že tohle není fér. Na to mi máma odvětí: "Celý život není fér." A já se zamračím se s slzami v očích, opouštím pokoj.

Známe to všichni, každý z nás mívá pocit, že se k němu někdo nezachoval fér, že to, co se mu děje, si zrovna on nezasloužil. Proč nás tedy od malička učí, co je správné a co špatně, když se k nám stejně nikdo nebudu chovat tak, jak by měl? Jak rozeznáme, co je správné a co ne? Kdo určuje tyhle pravidla, kdo má vůbec právo určit, jak byste se měli "správně" chovat, pokud to není vám osobně příjemné?

Jednou mi můj profesor na biologii řekl : "Spravedlnost neexistuje, vymysleli si ji lidé, ale nic jako spravedlnost není, nic na tomhle světě se neděje tak, jak by mělo." V ten den mě tahle věta hodně zasáhla, protože jsem si něco takového celý život nechtěla připustit. Myslím, že nikdo z nás si něco takového nechce připustit, stejně tak jako si nechceme připustit, že nás například podvádí partner a děláme, že o ničem nevíme. Protože když už si něco takového pustíme k srdci, celý náš pohled na svět nebo vztah se změní. Začneme být skeptičtí - dospíváme. Už si nemůžeme hrát na ty malé čisté dušičky, které jestě netuší, o čem život je. Každé nové poznání z nás dělá dospělé lidi a každé nové poznání nás mění. Jenže když poznáváme, zjišťujeme a přestáváme věřit. Přicházíme o představy pohádkového života, přestáváme věřit v zázraky, přicházíme o tu dětskou naivitu. A to je škoda, ohromná škoda, protože hloupost a naivita je vlastně úžasná vlastnost. Proč by se jinak říkalo, že hlupák neví, že je hlupák? A kdo se má nejlíp? Hlupák. Nechci tím snad říci, že být hloupý je skvělý, jen trošku uvažuju nad tím, jak krásné by bylo, kdybychom nepřišli o tu dětskou naivitu a žili s ní celý svůj život. Neustále bychom věřili, i v těch nejtěžších chvílích a to by bylo, myslím si, krásné. Protože časem, když už nevěříte, tak jen neustále čekáte. Čekáte na to, co se stane, protože víte, že se určitě něco stane, jen nevíte kdy a sami si to svým negativním a smutným myšlením v podstatě přivoláte.


Proto i v těch nejtěžších chvílích věřte, že se na vás obrátí štěstí, doufejte, že se budete zase smát, protože jednu věc vám garantuji - zase budete šťastní, dokonce jste šťastní častěji, než si myslíte, jen to nevnímáte. Nevěnujete tomu pozornost, nevšímáte si těch maličkostí, které vám vykouzlí úsměv na tváři. A to je škoda, protože radost, štěstí i dětská naivita je všude kolem nás, stačí se je naučit vnímat a podmanit se jim. A pokud budete celý život čekat, že k vám bude svět spravedlivý, zraní vás víckrát, než když přijmete smutnou realitu a naučíte se ji nahradit dětským nadhledem. Naučme se být srdcem dítětem a myslí dospělým člověkem.


Aite