Srpen 2015

"Amy"

18. srpna 2015 v 12:14 | Aite
Amy mi vždycky přišla zajímavá, ale nikdy jsem si o ní nic nezjišťovala, ani její hudbu jsem nějak zvlášť neposlouchala. Bylo pár písniček, které se mi líbily, ale nebyla jsem žádný její fanoušek.
Včera večer jsem byla s princem na novém filmu o ní v kině - přesněji v Lucerně, kde je málý sál a je naprosto skvělý (viz. foto).
Chtěla jsem se o ní dozvědět něco víc, protože na mě vždycky působila tak nějak zajímavě, a také proto, protože jediné, co jsem o ní kdy slyšela, bylo, že je feťačka. Asi proto, jsem chtěla poznat její pravé já. Věděla jsem, že byla mnohem víc, stejně jako byl Kurt.
Nechci z tohodle článku vytvořit nějakou rádoby recenzi na tento film, chci se s vámi jen podělit o mé pocity, které z filmu mám a o to, jak jsem si naprosto zamilovala Amynu osobnost.


Nejdřív jsem mohla sledovat domácí videa 16leté Amy, která toužila jen potom, aby mohla zpívat a skládat vlastní písně. Chtěla, aby lidi poznali pravou hudbu a neposlouchali ty mainstream stračky, které jsou plné rádií i dnes. Nechtěla být slavná, říkala, že pokud by měla být slavná, nejspíš by se z toho zcvokla. A pak, o pár let později vidíte ztracenou ženu, která hledá únikovou cestu, ale žádná cesta není v dohledu, tak pije.

Je mi tak zle z toho, když si představím, co po představení tohodle filmu budu následovat. Každý bude milovat Amy, všichni budou nadávat na moderátory, kteří si na Amyně bolesti zvyšovali sledovanost. Všichni budou ti zlí a Amy bude hvězda. Je to směšné, nemyslíte? Směšné a smutné. Já jsem si Amy, jako osobnost, neuvěřitrelně zamilovala a strašně lituji toho, že jsem neměla tu možnost, poznat její osobnost dřív, když byla ještě živá. Pro mě Amy v žádném případě není jen feťačka - ani nikdy nebyla - stejně tak, jako pro mě nebyl feťák nikdy Kurt, nebo děvka Marilyn. Ale jak říkám, po smrti je každý miluje, protože je díky různým dokumentům a knížkám může poznat a to je smutné.

Možná mi je Amy svým způsobem tak blízká, protože jí naprosto ve všem chápu a někdy mi připomíná i mě samotnou.
Vlastně ani nevím, co přesně se tímhle článkem snažím dokázat, možná bych si jen přála, aby lidi přestali věčit všemu, co čtou, protože to vidím dnes a denně. Všichni všechny soudí a smějí se druhému neštěstí, zvyšujou si tím snad sebevědomí?

Film se stal mojí srdcovkou a už teď si plánuji, že kino s tímto filmem navštívím znovu, protože uvidím moc ráda její úžasnou osobnost, kterou vám už bulvár nepředstaví.
Ještě jsem zapomněla dodat, že mi její texty - po tom, co jsem se o ní dozvěděla - dávají naprostý smysl, jsou mnohem osobnější, než mě kdy mohlo napadnout.


Pokud vás Amy aspoň trochu zajímá, určitě se jděte na tento film podívat. Třeba ji uvidíte tak, jako jste ji viděli celý život nebo vás překvapí.


(Malý sál - Lucerna/Václavské náměstí)




Aite

nejkrásnější možnost

17. srpna 2015 v 7:33 | Aite
Je zvláštní psát článek k tématu "Jak nemyslet" a přitom přemýšlet, jak toto téma nejlépe zpracovat.

Pokud mě někdo z vás naučí nemyslet, budu vás milovat, protože moje neustálé přemýšlení mě jednou možná zabije.

Jednou přemýšlím nad životem, uvažuji, jak největší filozof všech zasraný dob a podruhé přemýšlím nad tak idiotskýma věcma, že si tyto myšlenky pro bližsí příklad momentálně ani nevybavím.

Já nad věcmi přemýšlím asi až moc, do detailů, takže pak svým jednáním mohu někomu ublížit, ale zároveň se tím snažím zabránit, aby se někomu podařilo ublížit mně. I když, když nad tím přemýšlím ( Smějící se ), vlastně to spíš záleží na situaci, protože pokud vím, po delší analýze jsem si odepřela spousty věcí, jen proto, abych neublížila například mámě.
V podstatě se snažím hodně vyhovět druhým a někdy zapomínám na sebe samotnou, někdy bych si přála být takový ten teeneger, který se fláká po nocích a doslova sere úplně na všechno, jenže pak mám zase chvíle, kdy mám pocit, že jsou to jen další mladí, kteří se nedokáží vypořádat sami se sebou a nemají nikoho, kdo by jim ukazoval nějaký směr.

Taky se mi zdá trochu zvláštní, že i přesto, že všichni neustále přemýšlíme, známe ostatní líp než sebe. Vlastně neustále říkám, že potřebuji poznat sama sebe, potřebuji se se sebou vyrovnat, abych se mohla přijmout a vidět, jak mě berou ostatní, ale zároveň si nejsem vědoma toho, že bych se o to doopravdy někdy pokoušela. Třeba se znám, ale nepřipuštím si to, protože doufám, že nemůžu být přece taková jaká jsem a nebo nemám ani potuchy o tom, kdo jsem. Ale něco vím stoprocentně. Víte, jaká by to byla škoda, kdyby lidé nemysleli? Samozřejmě, byli bychom všichni hloupí, nic bychom nevynalezli apod., ale mně jde spíš o tu osobní krásu. Všichni přemýšlíme jinak, každý máme jiný pohled na svět a já třeba miluji, když si můžu sednou před zrcadlo, podívat se sama na sebe, položit sama sobě otázku a začít. Možná to někomu připadá hloupé, ale pro mě je to takový malý způsob, jak se odreagovat a zároveň přijít na to, co je pro mě špatně a co správně. Někdy si pobrečím, ale vždycky dojdu k nějakému názoru, který uvolní mojí mysl.

Já fakt netuším, co bych bez přemýšlení dělala, protože právě díky svým odlišným myšlenkám si připadám něčím zajímavá pro okolí. Právě to, co máme v hlavě přitahuje ostatní a já jsem neskutečně ráda, že jsem po takové době, kdy jsem se bála říci něco, co by mohlo mému protějšku připadat zvláštní až divné, našla někoho, komu nepřipadám divná a můžu s ním svoje úvahy sdílet bez sebemenších známek studu.



Neřeknu vám, jak nemyslet, protože to sama nevím, můžu vám říct jediné - není nic krásnějšího než přemýšlet.

myslete,
milujte se a množte se
krásný mokrý den
ajtaaa

jsem zpět + krátká úvaha

16. srpna 2015 v 18:38 | Aite
Po 14 dnech vydávám zas další článek, takže ahoooj po dlouhé době. Nepsala jsem snad proto, protože bych neměla inspiraci nebo tak, to určitě ne, vlastně mě téma nebo prostě to, co bych ze sebe chtěla dostat většinou napadá jen tak během dne a nemusím nad tím nějak zvlášť uvažovat. Každopádně, teď jsem byla 14 dní mimo Prahu bez internetu, takže jsem si své myšlenky nechávala spíš pro sebe. Teď jsem ale zase zpěť a DÍKY BOHU, PRŠÍ. Myslím si, že můžu s klidným srdcem říct a nebudu lhát, že nás všechny už tyhle tropický tepla unavovaly. Chci tím, říct, že je to únavné jak fyzicky, tak psychicky a trocha deště a mraků neuškodí, ale naopak velmi pomůže jak nám, tak přírodě.
Pokaždé, co jsem mimo Prahu, si uvědomuji víc a víc, že jsem prostě a jednoduše holka z města, která by se Prahy NIKDY nevzdala. Vždyť je tak nádherná, úžasná, máme tu tolik možností, proboha, já ji tak miluji.

Spousta lidí je nešťastných, protože nedokáže najít to, co je dělá šťastnými. Jejich osobní štěstí. Podle mě je hrozně důležité, všímat si maličkostí okolo sebe, naučit se je milovat a těžit z každé maličkosti, příhody, jen to nejlepší, to pozitivní, to pro nás přínosné. Například, mně připadá krásné, když si sednete večer na lavičku, podíváte se vzhůru na strom, kterým mezi větvemi prochází světlo z pouliční lampy. Pro mě je to nádhera, je to chvíle, kdy se uvolníte, usmějete se a zamřemýšlíte nad vším možným. Nebo včera, konečně se trochu zatáhlo a za den spadlo pár stovek kapek deště, ale už jen ten moment, kdy asi po měsíčním suchu spadlo konečně pár kapek, mi spustilo takový záchvat štěstí.
Tuhle svoji myšlenku se snažím sdílet s ostatními a je jen na vás, jak ji přijmete. Často slýchávám pozitivní odezvu, ale stejně tak často vám na to člověk řekne, že je to pěkná hloupost a udělá vše proto, aby tuhle teorii zesměšnil. Nechci tím samozřejmě říct, že díky maličkostem budete nejšťastnější člověk na světě, protože opravdové štětsí, jak už jsem říkala, vnímáme každý jinak, tohle je jen způsob, jak si ho udržet, prodloužit, jak si ho vytvořit i v tom nejchmurnějším dnu. Protože upřímně, mě už tak strašně vytáčí, když vidím, jak se lidé neustále mračí. Všude kolem nás cítím samou negativní náladu, samé výčitky sami sobě nebo ostatním, ale věřte, že se ne nadarmo říká "Každý svého štěstí strůjce". Někdo na to přijde dřív, někdo později a někdo prožije zamračený celý svůj život. Je to ale to, co chcete?


tak zas brzy
milujte se a množte se
Aiteee