Srpen 2014

Rozdělení společnosti na kuřáky a nekuřáky

20. srpna 2014 v 11:02 | Andy
S kamarádkou jsem se nedávno bavily o nás a o našich zkušenostech s alkoholem, hulením či cigaretami. Shodly jsme se, že někteří nekuřáci se můžou ke kuřákům chovat odmítavě a povýšeně. Říkala mi například, že zná holku, která jí přišla velmi milá a sympatická. Ta holka se jí zeptala, jestli kouří a ona na to, že někdy ano. Odpověděla jí, že se omlouvá, ale že jí je nepříjemné se s ní bavit. Ok, nemám v plánu tady někoho nutit, aby se bavil s lidmi, se kterými se bavit nechce, kvůli takovýmhle věcem, ale velmi mě to zaráží a přijde mi to nesmyslné.
Proč by jí mělo vadit, že si někdy zapálí? Fajn, třeba jí vadí kouř, ale když v tu chvíli nekouřila? Copak se kuřáci od nekuřáků nějakým způsobem liší? Ne, jsou to pořád ti samí lidé, kteří kouří. Stejně tak jako nekuřáci pijí nebo hulí.
Co to sakra je se společností? Chápu, že vám může být nepříjmné, když jste nekuřák a nutí vás váš kamarád, který kouří, aby jste si taky zapálil nebo naopak. Upřímně mi hrozně lezou na nervy lidi, kteří kouří a nutí do toho všechny okolo, pak přestanou a nutí zase všechny okolo, aby přestali taky, protože v tom nechtějí být sami. Určitě pro ně musí být težké přestávat kouřit a být v partě, která kouří, ale nemůžu nutit ostatní, aby přestali taky. Je to nesmyslné.
Dál dokážu pochopit páry, kde je jeden nekuřák a druhý kuřák a nekuřákovi vadí, že kouří. Sama jsem v takovém podobném(nevím, jestli se tomu dá říkat vztah, spíš úlet) byla. Uplynulo od toho někoholik měsíců, změnila jsem pohled na věc a už je mi upřímně jedno, jestli je někdo kuřák nebo nekuřák. Akorát to tomu vztahu škodí, vy máte taky své chyby. Navíc, většinou jste věděli, když jste si s tím dotyčným začínali, že je kuřák.
Vím, že kouření škodí zdraví, ale co dneska zdraví neškodí? Rakovinu může dostat i nekuřák, je to jen o smůle a náhodě či rodině. Alkohol škodí, cigarety škodí, drogy škodí, i dnešní jídlo není nijak zdravé a škodí. Dnešní svět je postaven na nezdravých jídlech, cigaretách a alkoholu. Hlavně mějte vlastní hlavu a nenechte se do něčeho nutit.
Kuřáci se nemají za co stydět a nekuřáci na sebe můžou být pyšní.

Jméno blogu - oblíbená píseň

19. srpna 2014 v 9:41
Včera ráno jsem měla rozepsaný článek k tématu týdne - "Oblíbená píseň", bohužel jsem ho nestihla dopsat a téma týdne se změnilo, jelikož bylo pondělí. I tak jsem se ale rozhodla článek k tomuto tématu napsat, protože se mi celkem zalíbil.
Když si pustím nějakou píseň, kterou si okamžitě oblíbím, mám v sobě smíšené pocity. Hrozně moc bych se chtěla o tuhle písničku podělit, ale zároveň nechci, aby ji dotyčný poslouchal taky, většinou.
U mých oblíbených písniček to ještě není takový problém, ale když se například jedná o mou NEJOBLÍBENĚJŠÍ písničku?
Ráda ji člověku pošlu, ale nesnáším, když ji pak okamžitě někde sdílí se slovy, jak je to JEHO oblíbená písnička. Prostě nemám ráda, když se musím dělit o věci, co mi jsou k srdci nejblíž a jsou moje. Nebo jsem si je aspoň přivlastnila.
Mám spoustu oblíbených písní a už včera jsem přemýšlela, že bych se podělila se svojí nejoblíbenější písní. Hned mi ale došlo, že by to nešlo, protože i kdyby se zalíbila jednoumu člověku, tak by mě to štvalo, i když bych o tom nevěděla. Tohle dává docela smysl.
Dál jsem se tedy rozmýšlela nad mými oblíbenými písněmi, ale to jsem se zase nemohla rozhodnout pro jakou. Tak jsem nakonec dostala nápad.
Nejvíc by se k tématu, článku i do blogu hodil článek, kde pochopíte, kde jsem přišla na jméno blogu. Možná ho většina z vás ani pořádně nepřečetla, protože je bez mezer jeho název dost nepřehledný. Každopádně vám sem jen tak pro zajímavost vložím píseň, podle které jsem blog pojmenovala. Je to zároveň jedna z mých nejoblíbenějších kapel.

And the snakes start to sing .

Moderní svět bez kouzla hvězd

18. srpna 2014 v 10:23 | Andy
Je správně, že lidé začali prozkoukávat vesmír? Představte si svět, kde se každý večer obracíte ke hvězdám a věříte, že právě hvězdy jsou duše vašich příbuzných, kteří odešli do nebe a každý den vás pozorují. Nikdy by jste si nepřipadali sami.
Já nad hvězdami velmi ráda přemýšlím, hvězdy a měsíc, to je pro mě něco úžasného. Ale nepřemýšlím nad nimi jako tělesy, já beru hvězdy jako živé tělesa. Aspoň ve chvílích, kdy nad nimi jen tak přemýšlím.
Jde o to, že beru hvězdy jako něco, co tu bylo už dávno před námi, jako něco, co nás celý život pozoruje a zná nás. Ví, co jsme udělali špatně a vědí, co udělali naši praprapraprapředkové špatně. Já tuhle svojí myšlenku děsně zbožnuji.
Navíc to, že mi hvězdy vidíme jen v noci neznamená, že oni nás přes den stále nepozozují.
Beru je jako naše diváky a možná i strážce. Šeptají si mezi sebou o našich životech a my se k nim celý život obracíme.
Bohužel na ně takhle v dnešní době nikdo nevzhlíží. Pro všechny jsou hvězdy jen slunce, které jednou vyhasne. Je to prostě fakt. Štve mě, že se lidi už nemůžou obracet ke hvězdám a přemýšlet nad nimi jako nad něčím hrozně vzdáleným a nikdy nepochopitelným, protože je vždycky u jejich fantazie brzdí fakt, že jsou to jen neživá, žhavá slunce jako je naše Slunce.
Přála bych si, aby jsme snili o vesmíru jako lidi v pravěku, pozorovali ho, vážili si ho, měli z něj respekt a nikdy ho neprozkomali.
To mě přivádí na myšlenku, jak můžou křesťani věřit stále v nebe, když vedí, že je za nebem vesmír? Já nevím, v křesťanství se nevyznám, ale nedává mi to moc smysl. Což je taky další smutná věc, myslím s tím nebem. Možná, že bych i v Boha věřila, kdyby neexistovala ta vyspělá věda.
Nebe, vesmír, ohromně vzdálená místa, která nám ovšem již tak vzdálená nepřijdou díky vědě a moderní technice.
Kéžbych mohla aspoň na chvíli vymazat vše z mé hlavy, co se týče vermíru a mohla plně využít svou fantazii bez toho, aby mě omezovala věda a realita.

"Perfektní rodina"

18. srpna 2014 v 9:03 | Andy
Miluji svou mámu a miluji svého otce. V životě se právě nacházím v období puberty, takže s rodiči úplně se vším nesouhlasím nebo spíš vůbec. Toto období života je těžké, protože hledáte sami sebe, většinu času chcete být sami a poslouchat muziku s přáteli nebo sám a už vůbec se nechcete rodičům svěřovat se svými probémy. Takhle to beru alespoň podle sebe.
Čím dál víc mě děsí fakt, že vaše smrt a smrt vašich blízkých je opravdu možná. Dřív jsem nad smrtí neuvažovala tolik jako dnes, a čím dál víc nad ní uvažuji, tím víc se děsím dne, kdy přijdu o matku či otce. Doufám, že to bude co nepozději.
Dřív jsem si myslela, že každodenní řev mé mámy kvůli každé blbosti je normální, a že to tak je v každé rodině. Ale čím starší sem a čím víc se dostávám do jiných rodin, zjišťuji, že tomu tak vlastně ani není. Problém je, že i když se s mojí mámou snažím co nejlépe vycházet, nejde to díky jejím náladám. A když k jejímu řevu přidáte moji, tak trochu "emo náladu", kdy přijdu ze školy a jsem celý den zavřená ve svém pokoji, je to příšerné.
Máma za mnou pak chodí, brečí, a prosím mě, abych s nimi komunikovala a myslí si, že ji nemám ráda. A tohle je pro mě děsně těžké. Nevím, jestli je to jen pubertou nebo jsem prostě taková, ale nedokážu být se svou rodinou nějak zvlášť společenská. Mámu samozřejmě ráda mám, ale jak se k ní mám chovat neustále hezky, když ona se k nám tak nechová?
Mývám pocity, že mě nikdo nemá rád, má takové snad i máma?
Když si teď uvědomuji bolest, kterou smrt přináší, mám čím dál větší strach o mé rodiče a nacházím se v takovém začarovaném kruhu.
Chci být samasebou, ale nechci tím ubližovat rodičům. Chci s nimi komunikovat jako mý spolužáci se svými rodiči, ale nezvládám to. Mám strach, že o ně přijdu a oni nebudou vědět, že je přes to všechno moc miluju, mami. Ale nedokážu jim to říct.
Je mi z toho všeho zle, ale chybí mi odvaha. Proč nedokážu svým vlastním rodičům říct, jak je mám ráda? Proč s dokážu jen s těží tato slova někomu upřímně říct? A je jedno, jestli jde o rodinu nebo přítele.